Peter Kollár
Morphosis
Morphosis: Liminalita vágního terénu
Současný svět se nachází ve stavu permanentní strukturální proměny. Cyklus Morphosis [z řeckého tvarování, proměna] představuje vizuální sondu do prostředí, kde se stírají hranice mezi lidským výtvorem a přírodním procesem. Projekt aplikuje původně biologický termín označující vývoj organismu – včetně jeho neadaptivních, deformujících a zdánlivě škodlivých mutací – na antropogenní krajinu. Stává se tak metaforou pro materiální i ekologickou realitu dneška a otevírá nový myšlenkový kontext, který konfrontuje přírodní a civilizační prvky. Ty se zde prolínají a koexistují v jediném prostoru, nerozlučně do sebe zapletené.
Morphosis: The Liminality of the Terrain Vague
The contemporary world exists in a state of permanent structural transformation. The cycle Morphosis [from the Greek for shaping, transformation] presents a visual inquiry into an environment where the boundaries between human creation and natural process dissolve. The project applies a fundamentally biological term—denoting the development of an organism, including its non-adaptive, deforming, and seemingly harmful mutations—to the anthropogenic landscape. It thus becomes a metaphor for today’s material and ecological reality, opening a new conceptual framework that confronts natural and civilizational elements. These elements interweave and co-exist within a single space, inextricably entangled.
Centrem mého zájmu jsou takzvané vágní terény. Tato místa nikoho fungují jako specifické liminální prostory – zóny prahu a transformace, které již ztratily svou původní industriální či utilitární funkci, avšak novou dosud nezískaly. V tomto stavu dočasného bezčasí a instability se nalezené objekty, materiály a sutiny ocitají v liminální fázi své existence. Už nejsou funkčními lidskými artefakty, ale ještě se nestaly organickou součástí země. Jsou to hybridy zachycené uprostřed procesu proměny.
Paralelně s nimi se v prostředí vágního terénu radikálně proměňuje a hroutí samotná dichotomie člověka a přírody. Projekt zpochybňuje koncepci přírody jako něčeho původního, čistého a autonomního, což ve světle vědeckých výzkumů již neobstojí. Člověk je sám organickou součástí přírody, nikoli entitou stojící mimo ni. Zároveň do ní svým působením významně zasahuje již desítky tisíc let, takže o nedotčené, panenské přírodě – zejména v kontextu Evropy – nelze vůbec hovořit. Příroda zde nestojí v opozici vůči civilizaci; je antropogenním prostředím přímo formována, kontaminována a nucena k mutacím. Nekontrolovaně prorůstá skrze betonová suťoviska, adaptuje se na chemické složení substrátu a vytváří novou, divokou syntézu s průmyslovým odpadem. Tato hybridní ekologie ukazuje přírodu jako dynamickou sílu, která v dialogu s lidským tlakem neustále přehodnocuje své vlastní limity.
Cyklus vizuálně konfrontuje tyto proměny ve dvou odlišných časových rovinách:
• Makro-čas – pomalý, organický vývoj, zvětrávání a sedimentace trvající věky.
• Mikro-čas – náhlé, radikální zvraty a destrukce odehrávající se v řádu dnů.
Nalezené fragmenty civilizačních artefaktů i specifická skladba místní vegetace vykazují deformace tvaru i struktury, způsobené jejich vytržením z původního kontextu. Původně cizorodé elementy postupně srůstají s okolním prostorem a formují novou vrstvu paměti krajiny. Zbytky zaniklého osídlení a relikty zanikajících předmětů zde fungují jako kulturní sedimenty odkazující k minulé existenci.
Projekt neformuje dogmatická tvrzení ani morální soudy a nenabízí jednoznačná ekologická gesta. Morphosis je vizuální reflexí současného stavu, hledáním skrytých paradoxů a přehodnocováním zažitých schémat, skrze která nahlížíme na koncept přírody a na prostředí, ve kterém žijeme a způsob, jak s ním zacházíme.
Peter Kollár
The core of my interest lies in so-called terrains vagues. These no-man's-lands function as specific liminal spaces—zones of threshold and transformation that have already lost their original industrial or utilitarian function, yet have not yet acquired a new one. In this state of temporary timelessness and instability, found objects, materials, and debris find themselves in a liminal phase of their existence. No longer functioning human artifacts, they have not yet become an organic part of the earth. They are hybrids caught mid-transformation.
Parallel to them, the very dichotomy between human and nature radically shifts and collapses within the environment of the terrain vague. The project challenges the conception of nature as something pristine, pure, and autonomous—an idea that no longer holds up in the light of scientific research. Humans are themselves an organic part of nature, not an entity standing outside it. At the same time, human activity has significantly impacted nature for tens of thousands of years; therefore, one cannot speak of untouched, virgin nature at all, particularly within the European context. Here, nature does not stand in opposition to civilization; it is directly shaped, contaminated, and forced to mutate by the anthropogenic environment. It grows uncontrollably through concrete screes, adapts to the chemical composition of the substrate, and forms a new, wild synthesis with industrial waste. This hybrid ecology reveals nature as a dynamic force that continuously renegotiates its own limits in dialogue with human pressure.
The cycle visually confronts these transformations across two distinct temporal dimensions:
• Macro-time – a slow, organic evolution, weathering, and sedimentation lasting for ages.
• Micro-time – sudden, radical reversals and destruction occurring in a matter of days.
The found fragments of civilizational artifacts and the specific composition of local vegetation exhibit deformations of form and structure caused by their extraction from their original context. Originally alien elements gradually fuse with the surrounding space, shaping a new layer of the landscape's memory. The remnants of defunct settlements and the relics of vanishing objects function here as cultural sediments referencing a past existence.
The project does not formulate dogmatic assertions or moral judgments, nor does it offer straightforward ecological gestures. Morphosis is a visual reflection of the current state, a search for hidden paradoxes, and a reassessment of established frameworks through which we view the concept of nature and the environment we inhabit and the way we treat it.
Peter Kollár