Vnímající, vymaněn z archetypálně lidského egoismu v diskursu člověk – příroda, je uvržen
do spleti existenčních otázek – jak učinit nesmírno nahlédnutelného srozumitelným. Kollár vzápětí přichází s odpovědí ve své druhé typologii uměleckého tvarosloví představením
rámu. Rám(ec) vymezuje prostor, kde chaos může být bezpečně formulován, rozvíjen,
procítěn, kontemplován. Kollár ale rámováním vytváří zároveň palčivou výpověď – rám není
inertní, neviditelnou omezující entitou, ba naopak. Umělec podtrhává ambivalentní figuru
rámu a zkoumá jeho materiálnost, geometrickou ostrost, barevný kontrast. Rám zde není ohraničením, ale sdělujícím prostředkem, reflektujícím podstatu aktu myšlení obrazem – intelektualizace žitého. I zde však umělec vytváří jedním gestem hravý, avšak dechberoucí diskurs mezi pozorovatelem a pozorovaným. Příroda sevřená rámem, do rámu vstupuje, zrcadlí se v něm, dotýká se ho, odmítá zůstat na svém vymezeném místě. Zdánlivě ochočená a bezpečně limitovaná krajina rámem proniká a naléhavě promlouvá k vnímajícímu. Hledící si v této fázi musí nutně položit zásadní otázku - kde se v tomto světě osvobozovaném od okovů teritorializace nachází člověk, nad čímž se zamýšlí třetí poloha umělcových děl. V tomto směru Kollárovo rozjímání nabývá tvarů spektrálních figur, jež vstupují do výjevu, často se zdržujících na pohraničí rámu. Jde o duchy z Derridovské hauntologie, hříčky na pojem ontologie (studium bytí). Hauntolgie je studiem toho, co buď bylo, ale neustále znovu se hrozí cyklicky vracet (revenant), a toho, co se chvěje potencialitou teprve přijít (arrivant). Kollárovy postavy jsou symboly pomíjivé, prchavé lidskosti, jež v osvobozené přírodě jen těžko hledá své právoplatné místo. Před Kollárovými obrazy vnímající vstupuje do diskursu s těmito abstraktními přízraky, a konfrontuje tak klam falešné nostalgie minulosti i potlačovaný žal z hypotetické budoucnosti, aby se vážně
zamyslel nad změnou současnosti lidského bytí.

Peter Kollár nám, skrze, na této výstavě prezentované, tři polohy své tvorby, nabízí
povrchově napjaté zrcadlo lidské existence, a nadějně i palčivě vtahuje do stavu absolutní
všímavosti, něžné a naléhavé výpovědi plné toužebných potencialit a metafyzických přesahů.


Nataša Hand